„Tak se na to podívej, já jako blbec kupuju ten nový bezolovnatý benzin, stojí mě to o dost víc peněz, než ostatní řidiče, myslím si, že chráním životní prostředí a když jdu u pumpy od pokladny vidím, že všichni za mnou kupujou ten starý benzin s olovem. Snad proto, aby ušetřili ne ten vzduch kolem nás, ale aby ušetřili peníze. Prostě si přijdu jako debil.“
Asi tak si postěžoval můj spolužák ‚z vejšky,‘ někdy v polovině osmdesátých let minulého století, když ještě vysokooktanový benzin byl v plenkách. Vzpomněl jsem si na něho teď, kdy jsou plné sdělovací prostředky řečí o nepříznivých klimatických změnách na naší zatím ještě modré planetě. Nebudu se tady šířit o tom, že někdo z politiků nebo klimatologů řekl to nebo ono, jenom budu pořád dokola prohlašovat, že na nějaké konference o klimatu je už docela pozdě. Nechci ani hodnotit, zda projev toho nebo onoho účastníka současně probíhající konference o tom, co nás opravdu pálí, nebudu ani přemýšlet o tom byl-li projev kohokoliv agresivní nebo věcný nebo také nesmyslný, nic neřešící, důležité pro mne je to, že už je pět minut po dvanácté. Řekl bych, že situace je vážná, nikoliv však zoufalá jak napovídá název jednoho staršího filmu. Není pravdou, že se v ochraně klimatu nic nedělá, je ale pravdou, že se toho děje mnohem méně, než by bylo třeba. Je pravdou, že agresivní nebo hystericky laděný projev nic neřeší, je ale také zjevné, že ani klidně vedená diskuze nic nevyřeší. Ono se toho totiž už napovídalo dost a dost a když mi někdo odmítne poskytnout něco z toho, na co mám právo, začnu pochopitelně tak trochu hysterčit a dožadovat se normálního životního prostředí nebo jiných lidských práv. Bohužel je také pravdou, že lidstvo možná není schopno současnou tíživou situaci v pozemském klimatu vyřešit, co když už se příroda tak naštvala, že nám nedá druhou šanci? To je možné, ale nedává to nám lidem právo nechat všechno běžet, vlastně pro mne konkrétně je to tak, že ‚já už to nějak dožiju,‘ ale co naše děti a potomci našich dětí, to je nám úplně jedno?!
Ještě poznámku. Ta švédská dívenka mluvila snad agresivně nebo hystericky, já bych ale její projev klasifikoval spíše jako důrazný, ale ať už je to jak chce, nikdo si nesmí dovolit ji označit jako nemocnou. To už je možná trefnější zařazení jako nastrčená loutka, možná dokonce nějaký rozumbrada usoudil, že bude jistější nasadit na tu řeč někoho, kdo ještě není ve věku, kdy nastupuje fenomén trestní odpovědnosti.
… a nechtějte na mě, abych začal mluvit o marném boji proti plastům, …. jo tak dobře, o tom až někdy příště.
