Mám rád postavičku tety Kateřiny z knihy pana Zdeňka Jirotky, Saturnin. Budiž nastíněno takové podobenství. Vyrostlo nám v Česku hodně stromů, které ne a ne shodit všechno listí a prostě se odebrat do věčně zeleného království. Teta Kateřina (po vzoru právnických obratů – dále jen TK) by situaci trefně komentovala příslovím „žádný strom neroste do nebe.“ Jenomže v době, kdy pan Zdeněk Jirotka psal svého Saturnina, ještě nemohl znát současnou politickou scénu u nás v Česku v čele s prezidentem republiky, současným premiérem a mnoha dalšími „stromy,“ a nemohl tedy vědět, že takové známé přísloví u nás neplatí. Jiná scéna, kdy občany sedící v kavárně a sledující voňavou mísu koblih, lze rozdělit do tří skupin. Jedna skupina je tupá, nic ji při pohledu na tu mísu koblih, nenapadne. To druhá část kavárenských hostů má nápad, začít házet koblihy po ostatních, jenomže tu vizi neuskuteční. To třetí skupinka, to je jiná. Okamžitě se chopí příležitosti a ostatní hosty kavárny počastuje náletem, džemem plněného pečiva. Tady se pan Jirotka nemýlil, ostatně ani TK by nemusela dlouho hledat příhodné přísloví. Jednoduše – „házet perly sviním,“ by asi sedělo. I naši politici by v tomto případě byli v pohodě. Jen to, co po nás házejí není až tak mnoho podobné něčemu tak voňavému a chutnému jako jsou koblihy. Škoda. A my lidé z té kavárny, potažmo republiky, jen sedíme a necháme se bombardovat nechutnými bonmoty, sliby, šokujícími řečnickými obraty a mnoha dalšími praktikami současného vedení Česka. Ano, to z nás dělá ty „svině,“ na které lze hodit kdejakou lumpárnu, aniž by házející utrpěl nějakou újmu. Připomíná mi to i situaci z knihy „Tři muži ve člunu, o psu nemluvě“ od pana J.K.J., kdy jeden ze tří mužů konstatuje, že kromě horečky omladnic, má příznaky všech ostatních známých nemocí. Zdá se, že jsme my občané ČR tím jedním z osádky člunu, který má všechny nemoci, nikdo je neléčí a těm, kdo by mohli pomoci je to srdečně fuk. Dalří podobenství z literatury se nabízejí, ale myslím, že pro dnešek stačí předcházející slovíčka.
Blog | Zdeněk Pilný