Není to tak dlouho, pouhých padesát let a kousek, kdy jsem jako skoro dospělec netušil co se to děje 21.srpna 1968, když jsem brzy ráno spěchal do zaměstnání. Všude plno lidí, tak trochu zmatek, nezaslechl jsem hlášení rozhlasu a ani z hovoru kolemjdoucích jsem nevyrozuměl, že zase jednou někdo dostal chuť na ovládnutí naší republiky, tehdy ještě společné se sousedy Slováky. Až když jsem se dostal do blízkosti Václavskéno náměstí bylo všechno jasné. Spolčila se proti nám skoro celá tehdejší evropa pod značkou armád Varšavské smlouvy. Trvalo dlouhých dvacet let a také ještě kousek k tomu, než jsem se odvážil znovu se podívat do blíznosti Václavského náměstí. To už bylo lepší. Cinkalo se klíčema, paní Marta Kubišová zpívala, studenti vyšli do ulic, nebylo to nic příjemného, dalo by se to srovnat s rokem 1968, ale přece jenom se schylovalo ke konci normalizace a podobných blbostí, které znepříjemňovaly život. Za nějaký čas po listopdové revoluci jsme se zbavili i ruských vojsk u nás. Člověk by nevěřil, že i třicet let po sametové revoluci se opět chystá ze strany bývalého přítele „na věčné časy,“ nějaký podraz, jako kdyby jim nestačil Krym. A tak, i když z jiného důvodu, bylo před několika dny nespokojenými lidmi zaplněno Staroměstské a později i Václavské náměstí. Možná se i cinkalo klíčema, nevím nebyl jsem tam, jen mě tak napadá, bude zase muset přejít dalších dvacet nebo třicet let, než bude v naší zemi pořádek a klid? To snad ne! Pomohou nám volby do parlamentu Evropské Unie? Nejsem si tím vůbec jistý.
V Praze, 24.května 2019
