„Vyslovil jsem pouze svůj názor!“ Tato výmluva, ano výmluva, se ozývá často z úst politiků, VIP osobností, veřejně známých osob, ale i z úst obyčejných lidí. Stává se, že člověk vypustí bez důkladného rozmyslu z úst nějakou tu blbost. To je normální, odpustitelné a vše vysvětlující. Jen pozor na to, že každá mince má dvě strany a že i jen vyslovení pouze osobního názoru, může být nebezpečné. Dosti často se totiž jedná o názor chybný a někdy i záměrně chybný, s cílem někoho nebo něco poškodit.
My starší známe úsloví, které vzniklo někdy v době druhé světové války. Cituji: ‚stokrát vyslovená lež se stává pravdou.‘ Uvedu příklad. Éterem nebo v tisku zazní zpráva nebo chcete-li výrok známého politika: „Pečlivou politickou prací jsme docílili zvýšení životní úrovně všech pracujících.“ Jasně, je to příklad názoru s doby minulé, ale dnes se z řad politiků ozývá třeba, že „… měli bychom běžencům pomáhat začlenit se do naší společnosti.“ Zatímco v prvním příkladu se nikdo neodvážil oponovat a tvrdit, že jeho životní úroveň se mu nezamlouvá, v druhém případě se kritické hlasy ozvaly a ozvala se samozřejmě i výmluva: „Je to jen můj názor.“ Tak a zkuste si představit, že někdo bude neustále opakovat, že jeho práce je bez chyb, že to myslí s občany naší republiky dobře, že nechápe proč si někteří stěžují a vstupují do stávek, že neví proč by měl svoji funkci opustit, že nějaká ultimata se ho netýkají, že ….. bla bla bla. Po stodvacátemosmém opakování se tento (a i jiný) názor stane pravdou. Pochopitelně jde jenom o omyl, ten názor se nestane pravdou, ale otráví posluchače natolik, že proti evidentně chybnému, častokrát i nebezpečnému výroku přestanou protestovat. Je to chyba, protože pokud kdokoliv neprotestuje proti něčemu evidentně špatnému, posiluje se tím postavení a moc onoho politika, který „pouze vyslovil svůj názor.“ (Někdy jde dokonce nejen o názor, ale o přesvědčení!) A tak se stane, že v naší demokratické společnosti se dostane do exekuce člověk po dovršení věku osmnácti let za to, že v dětství jel načerno tramvají. Tehdejší jízdné v řádu korun se promění mávnutím kouzelného proutku v desítku tisíc, a šmytec. Neplatí to, že za chyby dětí jsou odpovědni rodiče. Proč to proboha tak ve skutečnosti není?! Pokud jde o ty exekuce, je skoro až „legrační,“ když se v mediích objeví zpráva, že vyhlášených exekucí za minulý rok ubylo. Nikdo k tomu nedodá, že díky novému zákonu je možnost očistit svoje jméno od označení „dlužník,“ více než problematická a tak se často dlužník ani neodváží o něco takového Insolvenční soud požádat. Kritici mého vyjádření mají pravdu v tom, že části dlužníků je úplně jedno, že jsou dlužníky, kteří situaci řeší výrokem: „Nic nemám, ať si to exekutoři vezmou.“ Stejná situace je s bezdomovci. Zdaleka ne všichni jsou v situaci „bez domova“ z vlastní viny, ale jsou, a i v tomto případě je rozhodně něco špatně.
Nechci zapomenout na článek pana Vlastimila Vondrušky, který v létě roku 2017 uveřejnil v parlamentních listech. (Dnes se mi už nepodařilo ten článek dohledat.) V tom tehdejším příspěvku rozebíral pan Vondruška stav, kdy věci, situace nebo události, nenazýváme pravými jmény a tak se stane, že člověka evidentně nepatřícího do normální společnosti nazýváme „nepřizpůsobivým občanem.“ Nebudu unavovat dalšími příklady vytrženými z jeho příspěvku, ale právě ten článek pana Vondrušky je vlastně otcem tohoto mého blogu. A k tomu si občas říkám: „Je tento svět ještě v pořádku?“ Poznámka: v Globusu asi ano, ale v Česku to tak nevypadá.
